Trochu z jiného soudku

Otče náš
29. května 2011 v 18:02 | rcbabca seniorka | Ze života
Neříkej OTČE - když se nechováš jako dítě.
Neříkej NÁŠ - jestli nejsi se svým bližním spojen láskou.
Neříkej, JENŽ JSI NA NEBESÍCH - když myslíš jen na věci pozemské.
Neříkej POSVĚŤ SE JMÉNO TVÉ - jestli ho sám znesvěcuješ.
Neříkej PŘIJĎ KRÁLOVSTVÍ TVÉ - když hledáš hmotné úspěchy.
Neříkej BUĎ VůLE TVÁ - pokud nejsi ochoten zachovat Desatero.
Neříkej CHLÉB NÁŠ VEZDEJŠÍ - nestaráš-li se o bídu druhých.
Neříkej ODPUSŤ NÁM NAŠE VINY - jestliže někoho nenávidíš.
Neříkej NEUVEĎ NÁS V POKUŠENÍ - máš-li v úmyslu hřešit.
Neříkej ZBAV NÁS ZLÉHO - když proti zlu nebojuješ.
Neříkej AMEN - jestli nemíníš každé slovo Otčenáše upřímně a opravdově.

Je zajímavé,jak někdy 6.smysl neklame...:)Dopoledne jsem se náhodou setkala s dívkou,která studuje theologii.Nejen velmi laskavý člověk,ale inteligentní,s pochopením pro druhé...Vyprávěla jsem,že mám na FB přítelkyni,která studuje také tento obor.A vzpomněla si,i když nestíhám poslední dny jít na profily mnoha přátel,že má nyní před závěrečnými zkouškami a chtěla jsem jí nyní popřát,aby vše dobře dopadlo.Otevřu její profil a překvapení...Nejsem najednou již její kamarádka.Nevím proč,ale čekám jako člověk od druhého,který by měl naslouchat a chápat lidskou duši ,dávat dobro Boží,že bude mít tolik cti a odvahy,že napíše,proč je tomu tak...:(Vím,proč...Nenaslouchá hlasu svému,hlasu přírody,vesmíru i Boha...)Nechala se ovlivnit přítelem,kterého jsem nikdy nepomluvila,ač jsme se v dobrém nerozešli...:(Normální člověk nemůže pomoci všem,i když z hloubi duše chce.Jsem na vážkách.Hledám skutečnou podstatu života a lidského bytí,utrpení,porozumění,soucitu i lásky.Nikdy není pozdě,naopak...Aničko,až skutečně dospěješ a pochopíš,co to je milovat člověka s jeho chybami,slabostmi,pak pochopíš i podstatu lidské duše...Bůh Tě provázej

O to se musím podělit

V posilovně zvoní mobil, zvedne jej funící muž:

"Prosím."
"Ahoj miláčku, jsi v posilovně? "ptá se žena.
"Ano jsem, co potřebuješ?" odpoví muž otráveným hlasem.
"Tak to je fajn. Já jsem Ti jen chtěla říct, že ten kožich, jak stál 150 000,- Kč, tak ho zlevnili na 80 000,- Kč. Že si ho můžu koupit?" škemrá žena.
"Ale jo."
"Ty jsi hodný. A víš, jak jsme chtěli jet na ty Seychely a zdálo se nám to za půl milionů drahé? Tak oni to zlevnili jen na 400 000,- Kč! Co říkáš - nemám to vzít?"
"Dobře, ale jen s plnou penzí," zamumlá muž.
"Jo, to já zařídím. A když máš takovou dobrou náladu, tak stojím zrovna před
autosalonem Mercedesu a víš, jak jsme se dívali na to S-KLASSE za tři miliony,
tak si představ, že oni ho zlevnili na dva miliony. Nemám ho zrovna zaplatit?"
"Ale jo, ale jen stříbrnou metalízu" řekne muž docela otráveně.
"Jo, jo, oni ho zrovna ve stříbrné mají. Tak to je super, Ty jsi dnes tak zlatý! Tak čau," zaševelí sladkým hláskem žena a položí mobil.
Muž v posilovně se zvednutým telefonem nad hlavou zakřičí:
"Chlapi, nevíte čí je to mobil?"

Lázeňská romance

Psal se rok 1977 a kamarádka Hanka byla čerstvě rozvedená. Z předchozího manželství měla tři děti. 11 letého syna, 9 letou dceru a dvouletého syna benjamínka, který měl zachránit nefunkční manželství. Stres z rozvodu a i z předrozvodového období se podepsaly na jejím zdraví. Měla za poslední rok problém ze žaludkem, operaci slepého střeva a nakonec podrážděný žlučník. Lékař jí napsal návrh na lázeňskou léčbu a v dubnu 1978 odjela do Marianských Lázní. Co s dětmi. Přijela její 66letá maminka a já jsem jí pomáhala, bydleli jsme na stejném sídlišti a moje dvě děti byly stejně staré jako její dvě starší a chodily i do stejných tříd.
Když se Hanka vrátila po měsíci z lázní tak mi vyprávěla jak se tam seznámila s hodným člověkem který se jmenoval Pavel a byl také na léčení, ale byl o 18 let starší a to Hanku odradilo.
Život běžel dál, děti rostly a přišel rok 1985. Hanka byla po operaci žlučníku a v srpnu nastoupila do Karlových Varů na lázeňské pooperační doléčení.Přijela tam kolem 13 hodiny a recepční ji po zapsání do stavu informoval o domovním řádů a o tom, že večer se bude konat seznamovací večírek, kde se seznámí i s ostatními pacienty. Po schodišti vedle recepse sestupoval muž a Hanka poznala Pavla. Proto recepčnímu odpověděla, že už se nemusí s nikým seznamovat,, že tady má známého pána, který právě sestupuje po schodišti. Pavel to zaslechl a byl překvapený. Zeptal se Hanky odkkud že se znají a ona mu odpověděla že z Marianských Lázní v roce 1978. Když se domluvili kdo je kdo tak bylo vše jasné, Hanka byla o osum let starší a o patnáct kilo lehčí, Pavel byl pořád stejný. Oba byli volní Hanka stále rozvedená a bez partnera, Pavel stále svobodný. Celý pobyt v lázních strávili spolu a v poslední den, když se měli loučit, tak Hanku Pavel požádal o ruku a dohodli se že se v prosinci vezmou. Pavel v Praze kde bydlel vše zařídil a objednal svatbu na 13.prosince na Libeňském zámečku. Hanka to nikomu neřekla, že se bude vdávat ani dětem. Její rodiče v té době již nežili. Mne požádala týden před termínem svatby, abych jí šla za svědka. Ráno jsme odjely do Prahy v 11 hodin jsem odsvědčila svatbu a navečer jsem se vrátila domů. Hanka přijela v sobotu večer. Dětem Hanky to nebylo divné, byly již velké a dokázaly se o sebe postarat.Máma jim navařila a 17letá Markétka to ohřála a klukům naservírovala.
Hanka připravovala Vánoce a její děti nic nevěděly, že je maminka vdaná. Na štědrý večer kolem 16hodiny, když Markétka připravovala slavnostní stůl tak jí Hanka řekla aby připravila o jeden talíř navíc, že budou mít návštěvu. Pavel čekal od 14hodin u nás. Bylo 17hodin a Pavel zazvonil u Hančiných dveřích. Hanka otevřela a dětem Pavla představila jako svého manžela. Starší dvě děti to přijaly rozpačitě a nejmladší reagoval takto. Než šli ke stolu, tak Pavel seděl v obýváku. Nejmladši Hanky syn si před něj stoupl, dal si ruce v bok a vážným hlasem prohlásil: člověče jak já Ti budu říkat, tátu mám vlastního, strejdů mám jak když naseje, víš co já Ti budu říkat Pavle a budu Ti tykat. Ledy byly prolomeny a Hanka mi vyprávěla, že to byly jedny z nejkrásnějších Vánoc které prožila.
Po Vánocích společně řešili,jestli se přestěhují do Prahy a nebo zda zůstanou v Kutné Hoře, kde doposavad bydleli. Nejstarší syn Hanky nastupoval v září 1986 na vojnu, Markétka studovala střední školu v Čáslavi a v roce 1987 měla maturovat, s nejmladším to byloo nejjednoduší. Nakonec se společně domluvili, že se Hanka s nejmladším synem v létě o prázdninách přestěhují do Prahy. Pavel dostal bojový úkol, aby se snažil vyměnit svoji garzonku alespoň za 2+1. Markétka nechtěla přestupovat na jinou školu v Praze, a tak se Hanka dohodla s otcem svých dětí, že Markétka zůstane v Kutné Hoře bydlet se svým otcem.Pavel je navštěvoval skoro každý týden a někdy se dohodli a jeli na víkend do Prahy. Náhoda je mocná čarodějka a nebo snad ostud, nevím? V květnu přijel Pavel za dětmi a Hankou s radostnou zprávou, že sehnal výměnu za dvoupokojový byt s kuchyní a jídejnou, ve stejném bloku, ale o dva vchody vedle.Pán, který v tomto bytě bydlel se svojí manželkou tak v únoru ovdověl a nechtěl v tom bytě již dále bydlet. Pavel vše v Praze zařídil a začátkem prázdnin se Hanka stěhovala do Prahy. V květnu ke svým 40narozeninám však Hanka dostala, ještě jeden dárek,čtrnácti denní dovolenou s dětmi Markétkou a benjamínkem u moře v tehdejším SSSR na Krymu. Nejstarší syn s nimi nechtěl jet, že si chce užít poslední dovolenou před odchodem na vojnu. Z dovolené se všichni vraceli do nového bytu v Praze. Markétka jezdila za bráškou a Hankou do Prahy každý týden a tak jsem měla stále čerstvé zprávy o tom jak se Hanka má. Roky utíkají jako voda a byl tu rok 1990. Hanka připravovala svatbu Markétky. Pomáhala jsem jí s pečením a přípravami. Protože Markétčin nastávající byl také z Kutné Hory, tak se svatba konala tam. Ženich si pro nevěstu přišel k nám kde bylo vše připraveno, jako by to byla moje dcera.
V předvečer svatby, když jsme měli vše připravené, tak jsme já Hanka a Markétka seděly v kuchyni a vedly takové ty ženské řeči. Najednou Markétka chytla Hankku kolem krku a doslova jí řekla: Mami víš já se Tii divím, jak jsi to s tím tátou těch dvanáct let mohla vydržet. Já mám stejně radši Pavla než vlastního tátu.
To je konec příběhu Hanky a Pavla.

p.s-:jména osob i místa jsou změněna, ale příběh je pravdivý.

Lidé stejného věku

Pálení čarodějnic

Pálení čarodějnic je původně pohanský zvyk, který se traduje o filipojakubské noci.
Od středověku se věřilo, že existují dny, kdy mají nečisté síly větší moc než jindy.
To platilo například o nočním čase z 30. dubna na 1. května.
Víra v nečisté síly, stará jako lidstvo samo, se časem změnila v pověru, že ďábel může moc na zemi uplatňovat pouze prostřednictvím lidí - čarodějnic a čarodějů.
Na obranu před čarodějnicemi se na vyvýšených místech pálily ohně.
Ohně měly odehnat zlé živly a pomoci k ochraně přírody.
O půlnoci před sv. Filipem a Jakubem mají prý zlé síly větší moc než jindy. Tuto noc nazýváme už od nepaměti "Noc čarodějnic" - tento název vznikl z pověry, že se v tento den slétají všechny čarodějnice na tzv. sabat.
Čarodějnice se před sabatem natíraly kouzelnými mastmi, které jim umožnily létat na košťatech. Recept z knihy Magia Naturalis z roku 1560 uvádí, že tato mast se skládá z tuku nevinného hocha, aloe, oměje, durmanu, rulíku, topolového listu a kadidla.
Při reji byla volena královna sabatu, která potom vládla hostině a tanci podle čarodějnického zvyku - pozpátku! Hostina byla bohatá. Nesměl chybět ani kotel plný žab, hadů a podobné havěti. Na čestném místě byly vystaveny všechny možné jedy. Čarodějnice se tu proměňovaly ve vlky, psy a jiná zvířata a vyprávěly si, jak se jim, za dobu co se neviděly, dařilo pokoušet a trápit lidi.
Tato noc je však spojena i s mnohými pradávnými čarovnými rituály.
Již od pradávna se v tento den na ochranu před čarodějnicemi, na kopcích pálily ohně a tato tradice "pálení čarodějnic" se dochovala až dodnes. Muži v tento den staví velké hranice. Dívky ze starých hadrů dělají čarodějnice, připevněné ke koštěti a společně je zdobí dlouhým věncem z pampelišek. Večer se zapálí hranice i s čarodějnicí. Chlapci zapalují košťata, vyhazují je do výše, prý proto, aby viděli čarodějnice létající na košťatech, či aby je takto srazili k zemi. Děvčata přeskakují ohniště. Společně se pak všichni radují.
Aby se lidé před čarodějnicemi ochránili, museli mít u sebe květ z kapradí, svěcenou křídu, hostii a další křesťanské předměty, chránící před zlem. Na vesnicích navíc bylo nutné ochránit i úrodu a dobytek. Kdyby tuto noc neměli v chlévě zelené větévky, hnojniště či chlév neměli osypány dokola pískem, čarodějnice by je učarovaly, což by způsobilo poškození úrody i dobytka.
O půlnoci před sv. Filipem a Jakubem, tj. 1. května, kdy měly zlé síly moc škodit lidem, se daly nalézt četné poklady. Aby se ale hledající před působením nedobrých sil ubránil, musel mít při sobě květ z kapradí.
Filipojakubská noc
V průběhu kalendářního roku se vyskytují noci, o kterých se traduje, že poskytují nadpřirozeným silám větší moc, než jiná období. Patří k nim i Filipojakubská noc, někdy zvaná také Valpružina nebo v keltské mytologii Beltine.
Křesťanské svátky uvádí, že na počest apoštolů Filipa a Jakuba slavili lidé jejich svátky. Ty však v minulosti vždy připadly až na 3. května. Historie Valpružiny noci sahá až do dávných časů, kdy lidé i na našem území slavili keltské svátky. Právě z dob starých Keltů se dochovaly různé pověsti.
V hlubokých lesích například v tomto čase rozkvétá zlaté kapradí, které nálezci propůjčuje schopnost jasnozření a aby to nebylo málo, dokáže otevírat cesty k pokladům. Na keltskou tradici svátku Beltine - oheň - pak navazuje i zvyk pálení ohňů. V předvečer ohňových slavností totiž obcházela mládež jedno hospodářství po druhém a sbírala dřevo. Na oheň bylo třeba shromáždit devět druhů dřeva a nikdy nesměl chybět jalovec. Hranici s panákem, znázorňujícím čarodějnici, zapaloval vždy muž, který se ve vsi oženil jako poslední. Aby se vesnici vyhnul požár, muselo kolem ní zaplát sedm ohňů. Po zapálení hranice začalo všeobecné veselí, zapalovala se košťata a běhalo se s nimi kolem hranice.
Lidové zvyky
Narýpané drny, pichlavé trní, vidle i jiné překážky a ostré předměty se v dávných dobách koncem dubna objevovaly před hospodářskými usedlostmi. Vesničané věřili, že v noci ze 30. dubna na 1. května mají zlé síly větší moc než jindy, nástrahy je před nimi měly ochránit. Jaké byly další zvyky našich předků?
Pálení čarodějnic
Pálení čarodějnic je jako většina lidových obyčejů pozůstatkem pohanských rituálů, které se postupně vyvíjely.Umisťování figurín čarodějnic na hranici může posilovat víru v to, že zvláště ženy mají magickou noc. Ohně se pálily po celém českém území, většinou na kopcích. Věřilo se, že odeženou čarodějnice, a to i tím, že se do vzduchu vyhazovala zapálená košťata.
Vynášení Morany
V některých krajích se místo pálení čarodejnic upaluje Morana - pohanská bohyně smrti. Uctívali ji staří Slované a Baltové. Je zosobněna zimou, na jaře končí její vláda, proto se topí nebo bije. Není možné ji však považovat za čistě bohyni smrti nebo za nějakou ohyzdnou stařenu. Je prý velmi krásná. Tradičním rituálem praktikovaným i dnes je vynášení Morany a její upálení nebo utopení. Nejčastěji se Morana hází z mostu nebo ze skály.
Ochrana před uhranutím
Podle pověr se čarodějnicemi stávaly ženy, které obcovaly s ďáblem. Létaly na pometlu nebo jezdily na kozlovi, na němž obkročmo nahá baba jezdila. Jejich noční výlety trvaly až do svítání, než zakokrhal kohout.
Čarodějnice mohly škodit drůbeži, dobytku i lidem. Uhranutý člověk buď onemocněl nebo zemřel. Proto majitelé domů dávali před práh stavení, chléva a maštale pichlavé trny, o které se čarodějnice měla zranit a odejít, nebo drny s mnoha stébly, které byla povinna přepočítat a než tak učinila, rozednilo se a ona svou moc ztratila. Dveře domů se zase označovaly křížem, ochranným křesťanským symbolem.